Březen 2012

Lidé se mění 02

21. března 2012 v 19:19 | Iwelin |  FanFiction Hp
"Zabini? Malfoy?!"
"Ahoj. Jak se tak dívám na Grangerku, tak si ji neřekla, že to budeme my co?" Zabini hodil šibalský pohled na Ginny, po kterém zrudla. A teď mi docvakla ta její včerejší otázka.
"No…ne." Podívala se na mě omluvným úsměvem.
"Tak kam jdeme?" zeptal se v klidu Malfoy.
"Tys to věděl?" vyhrkla jsem na něj rychle.
"No jasně, Blaise totiž ví, že bych nevyšiloval tak jako ty." Hodil po něm významný pohled, Blaise se ušklíbnul. Chytil Ginny za ruku.
"To myslíš vážně?" zeptala jsem se.
"Mio prosím…" udělala na mě psí pohled. Nepromluvila jsem.
"Myslela jsem, že si mi to včera dovolila."
"Jo to jo, ale…proboha nějak mě ještě víc upozornit? Takhle to na mě vybalit? Tohle budu muset rozdýchat. Ale mohlo to být horší." Blaise s Maloyem se na mě překvapeně podívali. Usmála jsem se a Ginny věděla, že je to už v pořádku. Co jsem taky mohla dělat.
"Tak jdeme?"
"Počkat, to jako kam jdeme?" Podívala jsem se po všech třech. Přece se všichni společně nemůžeme takhle ukázat na veřejnosti.
"Do malé hospůdky, kde jsou samé ztracené existence. Tam přesně patříme Grangerko."
"Blaisi proboha." Okřikla ho Ginny a lehce ho uhodila do ramene. Myslím, že to ani nezaregistroval.
"Smysl pro humor ti neschází." Težce jsem vzdychla.
"Asi nic jinýho mi nezbývá. Nebudete se chovat slušně ke mně nebo k Ginny, končíte." Tuhle výhružku jsem myslela dočista vážně. A oni ji i správně pochopili. Ginny se na mě usmála.

Zašli jsme do malé hospůdky, kde skoro nikdo nebyl. Aspoň jsem se nemusela potýkat s vražednými pohledy. Dali jsme si máslový ležák a snažili se rozpoutat konverzaci. Občas jsme se bavili, tak že jsme se překřikovali, ale většinou konverzaci obstarávala Ginny nebo Blaise.
"Ehm Ginny, já už asi půjdu. Chtěla jsem zajít ještě do nějakých obchodů, tak…"
"Jo, klidně. Sejdeme se pak někde nebo až na hradě?" zeptala se mile.
"No myslím, že se mnou si ještě užiješ dost času, tak buď se Zabinim." Usmála jsem se a divila jsem se, že to ze mě vyšlo tak milým hlasem. Malfoy , Zabini a já…to nejde dohromady. Ještě to budu dlouho rozdýchávat. Ale co bych neudělala pro kamarádku?
"Vážně?" zeptala se pochybovačně.
"No jasně." Vypadlo ze mě až moc rychle a všichni na mě upřeli zrak. Malfoy mě doslova propaloval.
"Ehm, tak na hradě. Ahoj." Rozloučila jsem se a rychle vypálila z hospody. Samozřejmě bych to nebyla já, kdybych se nestavila v knihkupectví. Právě jsem procházel jednou uličkou, která byla až vzadu v obchodě, když jsem slyšela ten jeho egoistický hlas.
"To jsem si mohl myslet, že tady." Opřel se ramenem o jednu z poliček.
"Špehuješ mě Malfoyi?" opáčila jsem mu ne moc zrovna vřelým hlasem.
"Proč bych zrovna tebe špehoval, to mi řekni. Já totiž žádný důvod nemám tě špehovat." Ten jeho úšklebek si prostě říkal o ránu. Nadechla jsem se.
"Tak co chceš tady?"
"Myslíš to vážně? A ty že máš být chytrá? Jelikož tohle je knihkupectví, jsem tu nejspíše pro nějakou knihu." Ironie z toho čišela na míle daleko a ukázal na knihu, kterou držel v ruce.
"Fajn Malfoyi, tak odtáhni tu svou skvělou osobu někam. Ještě bys mohl ode mě přece něco chytit." Vrátila jsem se ke knihám a ani si nevšimla, že se ke mně přiblížil.
"Takže přiznáváš, že jsem neodolatelný, nádherný a další ty blbosti, co se o mě roznášejí?"
"Co to sakra meleš?" otočila jsem se prudce k němu. Tyčil se nade mnou jako hora. Kdy se sakra tak vytáhnul? Byla jsem pomalu o hlavu a půl menší než on.
"Moc dobře jsem si všimnul, jak si mě včera žrala pohledem. Ještě chvilku a už bys slintala." Sklonil se ke mně a pošeptal mi to do ucha.
"Já neslintám." Špitla jsem. Ano a slečna Grangerová vyhrává první místo za blbost. Neměla jsem náhodou popřít, že jsem na něj kdy vůbec civěla?! Skvělý. Po jeho tváři se rozlil vítězný úsměv.
"No, třeba se o tom přesvědčíme příště." Zasmál se a já zrudla jako rajče.
"A ještě jedna věc. Nesnaž se nic dělat proti vztahu Blaise a té Weasliovic holky. Teď je šťastný a pro něj si nic jiného nepřeju. Takže to přijmi nebo skončíš špatně." Jeho hlas se v momentě z pobaveného změnil přímo na vražedný. Těžce jsem polkla.
"Nechci, aby ji ublížil." Odtáhnul se ode mě a otočil se ke mně zády.
"Věř mi, že Blaise ji má rád. Víc než bych chtěl." A odešel.

Když jsem se vrátila do hradu, bylo tam ještě málo lidí. Odnesla jsem si věci do svého pokoje, vzala si do ruky jednu z knih a začetla. Po hodině se vrátila Ginny se zamilovaným úsměvem na tváři.
"Co se stalo?" zeptala jsem se, jakmile sedla na svojí postel.
"On je tak úžasný! Když odešel i Draco, tak mi dal tohle." Přešla ke mně a ukázala mi stříbrný náramek z malinkatých srdíček.
"Páni, ten je krásnej." Zabini má nejspíš vkus, to jsem musela uznat.
"Že jo. Nejdřív jsem ho nechtěla, nechci, aby mi dával nějaké dárky. Aby to vypadalo, že mě jen uplácí. Ale když mi ho nandal na ruku, zapřísahala jsem si, že ho už nikdy nesundám." Dívala se pořád na ten náramek.
"Jak tak na tebe koukám, možná to s tím Zabinim zkousnu a skamarádím se s ním. Ale to s Malfoyem nečekej."
"Co se stalo? Myslela jsem si po tom trestu, že už je to lepší?" podívala se na mě šibalským úsměvem.
"Ne, je to pořád stejný idiot, jako ty roky předtím. Ztracená existence."
"No, holt se někdo nemění. Jdeme na večeři?" stoupla si z mé postele, na kterou přelezla a vydala se ke dveřím. Jen jsem založila stránku v knížce a vydala se za ní.

"Hermiono!!" Byla jsem v Zapovězeném lese. Co tu sakra dělám?
"Hermiono, pomoz nám!" prudce jsem se otočila za mužským hlasem, ale nikoho jsem nikde neviděla.
"Halo? Je tu někdo?" zavolala jsem. Nic. Naprosté ticho. Tak tohle je blbej vtip. Vůbec jsem netušila, kde přesně jsem a proč tu vůbec jsem.
"Hermiono! Už budou tady, pomoz nám!" Ten hlas byl čím dál tím naléhavější. A já nevěděla, jak a hlavně komu pomoct. Najednou jsem uslyšela děsivý výkřik, který byl ale tentokrát dívčí. Vedle mě padlo mrtvé tělo Ginny celé od krve a rozdrásané na kusy. Dech se mi zrychlil. Nemohla jsem se ani pohnout, jen jsem koukala na její zohavené tělo. Někdo mě chytnul za rameno a prudce otočil….

"Hej Hermi? Jsi v pohodě?" Ginny seděla na mé posteli a držela mě za rameno.
"Ginny?" těžce jsem dýchala.
"Jo, to je moje jméno." Usmála se na mě. "Lehni si, musel se ti zdát jen špatný sen." Snažila se mě dotlačit zpátky.
"Jsi v pořádku? Byla tam tma a já slyšela jen volání o pomoc a pak ty…" do očí se mi nahrnuly slzy. Byl to až moc reálný sen. Ginny mě objala a pohladila po zádech.
"Jen noční můra, všechno je v pořádku." Položila mě zpátky na postel a ještě chvilku tam seděla, dokud se mi nezklidnil dech. Pak šla zase spát. Ale já do rána už oka nezahmouřila.

"Je ti líp?" zeptala se mě Ginny, jakmile ke mně přisedla u snídaně. Nechala jsem ji spát a já se vydala na snídani bez ní, i když jsem vůbec neměla chuť k jídlu. Nimrala jsem se v…v nějaké kaši, asi to byly vločky. Stále jsem měla ten sen před očima…její tělo potrhané….
"Hej Herm?" zamávala mi před očima.
"Hm? Ehm…jo, jsem v pohodě." Sklopila jsem zrak zase k misce s bílou břečkou, kterou jsem nakonec odsunula stranou. "Máš už plány na dnešek?" Vzala si dva tousty, které namazala horou marmelády.
"Hm…myslím, že nic." Usmála jsem se na ní. Spíš to byl tedy pokus o úsměv.
"To musel být pořádně děsivý sen. O čem to bylo?"

POKRÁČKO PŘÍŠTĚ

Koření života 05

10. března 2012 v 21:38 | Iwelin |  Koření života
Hezké čtení =) Myslela jsem, že jsem tuhle část už zvěřejnila, ale jelikož ji nějak tady nemůžu najít...:D