Koření života 04

11. října 2011 v 20:40 | Iwelin |  Koření života
Tak po hoodně dlooouhé době zase něco málo. Omlouvám se, ale vůbec nestíhám, ale blog rušit nehodlám. =)


"Uděláš to a vlastnoručně tě zabim." Přišla jsem k němu a pytlíček s bílým práškem jsem mu vyškubla z ruky a ten zbytek, co byl na stole, sfouknula pryč.
"S tímhle nadobro končíš!"
"Tenten to nejde tak lehce." Hlava mu klesla poraženě na ruce.
"Já vím, taky ti pomůžu." Naštvaně se zvednul, až jsem se lekla.
" Já to ale nevydržím. Musela bys mě hlídat celý den a noc. To prostě není možný a do žádné léčebny mě v životě nikdo nedostane. Nejsem žádnej magor!" Jo, v tu chvíli mě napadl vážně blbej nápad, ale neměl na mě tak křičet.
"Tak budeme spolu bydlet. Budu tě mít celou dobu na očích, když spolu pracujeme." Uchechtl se.
"To myslíš vážně?"
"No…jo." Řekla jsem nakonec rozhodně. Ten jeho výraz byl k nezaplacení. Kdyby to nebyla tak vážná situace, asi bych se začala smát.
"Tenten…to prostě…to nejde."
"Proč by to nešlo?"
"Vždyť…já nevím. Vždyť mě nesnášíš!" vzdychla jsem si. Ano, zrovna dvakrát ho nemusím. Ale zase nechci, aby skončil špatně.
"Tak…třeba se to změní…nebo, já nevím. Věř mi, to se zvládne." Chytila jsem ho za jednu ruku a povzbudivě se na něj usmála.
"Fajn, jestli to tak chceš. Ale podmínka je, že budeme společně bydlet u mě."
No a tak to začalo. Nakonec jsme se dohodli a já Sasukemu a Sakuře musela nějak vysvětlit, proč se stěhuju jinam. Nemohla jsem jim přec říct, že jdu bydlet k Nejimu. Vymluvila jsem se na to, že chci být prostě už samostatná, najít si vlastní byt a jim nechat trochu soukromí. Já vím, všechno byli chabé a hlavně hloupé výmluvy. Ale pomohlo to.
"Tak a tady je kuchyně." Poslední místnost prý v malém bytě. Větší byt jsem ještě neviděla.
"I kdybych tě neznala, řekla bych, že budeš kuchař. Kuchyně je krásně udělaná a na zbytek ses vykašlal." Pobaveně jsem mu oznámila a on nad mou poznámkou jen pokroutil očima.
"Máš hlad? Když tak něco uvařím." Měla jsem strašnej hlad, ale napadl mě lepší nápad.
"Půjdem ven, někam vypadnem. Dneska je sobota a je krásně. Užijem si." Tahala jsem ho za rukáv, popadla svojí kabelku a vytáhla ho ven i přes jeho protesty.
"Tenten, co když nás někdo uvidí?" snažil se vymluvit.
"Neboj, neuvidí."
Celé odpoledne jsem si aspoň já užila. Pan Neji si celou dobu bručel.
"Nechápu, co se ti na tom všem líbilo." Nechápal mě.
"Víš, jak dlouho jsem nebyla takhle jen tak venku? Mohli bychom ještě zajít do kina." Zakousnula jsem se do pizzy, kterou jsem si koupila.
"Vážně nechceš taky jíst?" zeptala jsem se ho s plnou pusou.
"Když se na tebe koukám, hlad mě přechází."
"Grrr bože Neji. Ty jsi takovej pruďas. Co tě baví?" neodpověděl. Jen to chvilku vypadalo jako, kdyby přemýšlel a pak mě vzal za ruku.
"Pojď." Jeli jsme metrem skoro až na druhý konec města. Vůbec jsem nevěděla, co má za lubem a popravdě děsila jsem se o to víc poznání. Konečně jsme se zastavili.
"Pouť? Myslíš to vážně?!"
"Jo. Naposledy jsem tady byl před patnácti lety." Nasadil šibalský úsměv.
"To ti bylo deset!" zavrčela jsem, ale přece jen jsme zamířili do houfu lidí. Jako k první atrakci jsme zamířili na řetízkáč a přísahala jsem si, že na tu točící se věc už v životě nevlezu. Za to Neji si to užíval. Pak přišel na řadu autodrom, který jsem si užila já, jelikož jsem do něj bourala a jemu se to naopak nedařilo. Prolezli jsme toho hodně a užili si spoustu zábavy. Už jsme se chystali domů, páč se začalo stmívat.
"Pojď ještě na střelnici. Bude sranda." Tahala jsem ho za ruku.
"Tak jo, vsaď se, že tě porazím." Vzal si pušku do ruky a nabil. Já udělala to samé, každý měl jen pět střel. Bylo trošku naivní si myslet, že ho porazím, když to pomalu vůbec neumím. Za to jeho pět střel vždycky našly cíl.
"Páni. Kde ses naučil střílet?" obdivovala jsem ho zatím, co mu ta ženská za pultem podávala plyšáka. Musím podotknout, že ho přímo sváděla pohledem a její vyvinutá hruď málem vypadla z jejího výstřihu při tom, jak se nakláněla.
"Můj otec byl voják." Usmál se a podal mi onoho plyšáka. Hodila jsem na ženskou za pultem vítězný úšklebek a ona si jen odfrkla. Pane jo? Právě jsem soupeřila o Nejiho. Tohle dopadne blbě.
"A kde je?" chtěla jsem se o něm dozvědět víc. Jeho usměvavá tvář, kterou měl skoro celý den, rázem zesmutněla.
"Už nežije. Zabili ho ve válce."
"Aha, promiň." Vyšli jsme z poutě a mě začala být zima. Najednou jsem ucítila, jak mě někdo objal kolem ramen.
"Doufám, že to aspoň trochu pomůže. Příště si musíme vzít mikiny." Podotkl zase úsměvem. A já jsem pocítila, jak mi červeň stoupá do tváří.
Tohle opravdu skončí špatně.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídky?

Ano, jsou pěkné. 89% (113)
Ujdou 5.5% (7)
Ne, jsou hrozné 5.5% (7)

Komentáře

1 saya14 saya14 | E-mail | 11. října 2011 v 22:43 | Reagovat

peknééé :D :D už sa teším na pokračovanie :D :D

2 ~Hellequinassasin ~Hellequinassasin | Web | 12. října 2011 v 16:23 | Reagovat

kráásna je ^^

3 Andysek Andysek | E-mail | 12. října 2011 v 17:05 | Reagovat

Krásný!! Nemůžu se dočkat dalšího dílu!! :-D  :-)

4 Koizumi Michiyo Koizumi Michiyo | Web | 12. října 2011 v 19:12 | Reagovat

Kawaaaaaaaaaaaaaaaii!!!!!!!!! ^^

5 lena-luny lena-luny | Web | 12. října 2011 v 19:44 | Reagovat

Já věděla, proč se sem dívat každý den a čekat! Konečně! A je to báječný!! :)

6 veronika veronika | 12. října 2011 v 21:43 | Reagovat

pekný vývin.

7 Hope Hope | 13. října 2011 v 18:13 | Reagovat

ale no tak takhle to ukončit to není fér :-D jinak je super :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama